Taneční mistři

Taneční mistr na Hogarthově karikatuře sice patří do pozdější doby, ale ty vzorné nožky!

Ve 12. století dochází v dějinách tance k výrazné změně - k oddělení tance lidového a dvorského. Od této doby potřebuje urozené panstvo své vlastní tance, a proto potřebuje i někoho, kdo by je vytvářel a učil. A tak se během doby postupně vyvíjí nová profese - profese tanečního mistra.

Tvůrci tanců dlouho zůstávali neznámí. Ti první, o nichž aspoň víme, že existovali, pravděpodobně pocházeli z řad trubadúrů, truvérů, minnesängrůžakérů. Ve 14. století už působili skuteční učitelé tance na různých místech Evropy, ale až na výjimku - Rabbi Hadsen Ben Salomo - nám jejich jména zůstala neznámá. Učitelé tance působili ve 14. století i v Praze, v záznamech staropražských knih té doby je uveden jeden tanczmeister a jeden tanczmagister, podle nečeských názvů jejich profese lze v souhlasu se Zíbrtem usoudit, že to byli cizinci a patrně učili tance pocházející z ciziny.

Z anonymity vystupují taneční mistři až v 15. století v Itálii. Zanechali nám nejen svá jména, ale i popisy tanců a traktáty, v nichž se zamýšlejí nad tanečním stylem a stanovují pravidla tance. K těm nejvýznačnějším patří Domenico da PiacenzaGuglielmo Ebreo da Pesaro.

Thoinot Arbeau, který skvěle objasňuje styl tance francouzské měšťanské společnosti 16. století, tanečním mistrem sice nebyl, neplánovaně se jím však stal pro tanečníky současné - díky preciznímu zpracování své Orchésographie.

V 16. století celé Evropě výrazně udávají hlavní tón italští taneční mistři, z nichž známe především Fabritia Carosa a Cesare Negriho. Oba pánové měli vynikající klientelu a prosluli též jako autoři traktátů o tanci. Tanečních mistrů bylo ovšem mnohem víc. Cesare Negri například jmenuje ve svém traktátu Nuove Inventioni di Balli 45 mužů, které on sám považoval za věhlasné mistry tohoto umění; mnozí z nich vedli vyhlášené školy v italských městech nebo byli ve službách na význačných italských i evropských dvorech. Jeden z nich, Carlo Beccaria, působil u dvora Rudolfa II.

Vlašské tance, jak jim říkali v Čechách, byly rozšířeny po celé kulturní Evropě. Není divu, na italských universitách studovalo mnoho urozených mladíků z ciziny, také Češi z řad katolíků. Výuka tance byla nezbytnou součástí vzdělání, jíž mladý adept denně hodinku věnoval.

V 16. století získala mnohem větší důležitost funkce dvorního tanečního mistra. Dvorní mistr vyučoval prince a jejich rodiny společenské tance, tance také vytvářel a někdy k nim skládal i hudbu. Pole působnosti dvorních tanečních mistrů se ještě zvětšilo vznikem dvorského baletu - ballet de cour - museli zvládnout mnohem složitější choregorafie většího počtu účastníků a vytvořit dlouhá a působivá představení. Taneční mistr se tu navíc stává i režisérem.

Kategorie: Encyklopedie | Taneční mistři